Tento měsíc jsem zašla na přednášku Naomi Aldort na Filozfické fakultě. Naomi je autorkou knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, kterou jsem sice nečetla, ale tak nějak jsem měla v podvědomí, že je Naomi považována za guru respektujícího přístupu k dětem. Přednášku navíc uváděl Jaroslav Dušek, což slibovalo minimálně zábavný rozměr.
Na Palachově náměstí mě přivítala obrovská fronta. Když jsem konečně usedla na své místo, aniž bych komukoliv ukázala lístek, bylo již asi dvacet minut po avizovaném začátku a ukázalo se, že se pořád čeká na Naomi. Když se objevila, řešilo se ještě nastavení zvuku a simultánního tlumočení a je pravda, že bez Duškových vtipů bych asi byla z organizačních záseků lehce naštvaná.
Manipuluju, manipuluješ, manipulujeme
Podtitul večera byl „Dítě má vždycky pravdu“. Ačkoliv jsem Naominy náhledy na některé přístupy a situace již slyšela v jiné formě, byla pro mě zajímavá její vyjádření a přirovnání. Naomi mluvila hodně o tom, jaké negativní dopady má na děti manipulace. Podle ní mají následky každé manipulace s dítětem vysokou cenu. Místo toho, abychom dítě nechali věřit v sebe, učíme ho, ať nevěří ve svou intiuci. Omezování a zákazy podle Naomi ve finále vedou k tomu, že děti jsou na nás více závislé místo toho, aby se naučily samostatnosti.
Adultismus, tedy přesvědčení, že rodiče ví lépe, co je dobré pro děti než ony samy, vede k tomu, že ztrácíme své přirozené instinkty. Podle Naomi máme přestat „unášet dětskou mysl“ a snažit se učit děti být dospělými. Neměli bychom je omezovat, „aby se stali námi,“ ale nechat je poznávat svět podle svého, protože krása je v hledání, ne ve výsledku.
Je čas, je třeba, musíme…
Když chceme dotlačit dítě k něčemu, co chceme sami, většinou užíváme odosobněných spojení jako „je čas, je třeba…“ To mě celkem zaujalo. Musím říct, že je fajn zamyslet se nad tím, co říkáme. Já se třeba oblíbené „už musíme jít“ snažím nahradit za „potřebovala bych, abychom šli.“ Přiznejme si, že vyjadřuje situaci přesněji a neodvolává se na žádného „boha it’s“, jak Naomi v angličtině toto odosobněné vyjádření nutnosti nazývá.
Děti v práci by nám ukázaly jak žít
Naomi se dotkla i tématu začlenění dětí do naší společnosti. Poukázala například na to, že města nejsou na děti stavěná a že se jim vyhrazují pouze určité prostory. Mimo ně to ale vypadá, jako by se s dětmi nepočítalo. Děti jsou ale přitom přirozenou součástí života a díky nim jsme s ním intenzivněji spojeni. Vodit děti do práce je u nás spíše sci-fi, byť u některých zaměstnavatelů například v USA taková možnost existuje. Naomi nadhodila, že by děti alespoň měly představu, co že to rodiče celý den dělají, a náš superseriózní pracovní svět by se trochu odlehčil, byť by se snížila produktivita. Jak asi tušíte, Naomi se věnuje především hledání štěstí a spokojenosti v životě a ne účetním výkazům.
Nezachraňujme ostatní před vlastními dětmi
Podle Naomi také není úkolem rodičů zachraňovat ostatní před vlastním dítětem. Jako příklad uvedla svého syna, který se v určitém věku velmi zajímal o dinosaury a zaujatě o nich vykládal například cizím lidem v restauraci. Podle ní by měli být ostatní dospělí lidé schopni říci dítěti přímo, pokud je takové vyprávění ruší. Já to zase cítím tak, že je to o hranicích každého rodiče. A pokud mu něco není příjemné, měl by to prostě říct dítěti sám.
Ačkoliv byl velký zájem o dotazy z publika, na mnoho z nich se řada nedostala, protože se Naomi musela ještě večer přesunout do Bratislavy. Musím říct, že mě překvapilo, kolik příznivců Naomi v Česku má (její evropské turné zahrnuje ještě dvě další akce v Česku). Večer mi dal každopádně možnost se nad spoustou věcí zamyslet z nových úhlů. Byť byly myšlenky zajímavé samy o sobě, Jaroslav Dušek přednáškový formát značně odlehčil takovým způsobem, že Naomi často neslyšela ve sluchátkách překlad kvůli výbuchům smíchu.
Žádný komentář