Druhý týden našeho pobytu v Mexiku se bohužel proměnil v zažívací peklo. Nicméně se nám podařilo dokodrcat do Mexico City a zabalili jsme si na výlet na Yucatán, kam jsme měli odletět následující den.
Soukromá nemocnice se Starbucks
Dceři ale bohužel v noci začala další vlna zvracení a průjmů. Usoudili jsme, že s tímhle si už sami neporadíme a zamířili do nemocnice. Ta byla soukromá, nablýskaná, bez fronty a měla i vlastní Starbucks. Dcera dostala injekci na zastavení zvracení a když doktor viděl, že je ochotná něco pít, usoudil, že můžeme domů. Kromě toho jsme vyfasovali koňskou dávku antibiotik. Výlet na Yucatán se díky tomu samozřejmě neuskutečnil.
Bez účtu nesmí nikdo ven
Asi dvouhodinový pobyt a zkouška v laboratoři nás vyšli na 1800 pesos, což je podobně jako korun. Nevím, jestli je to hodně nebo málo. Každopádně mě ani nepřekvapilo, že u východu požadují potvrzení o zaplacení účtu podobně jako v některých mexických barech a restauracích. Nemocnice patřila jedné pojišťovně. Klasickou zprávu jsme nedostali. Bylo mi vysvětleno, že to dělají z důvodu, aby se k nim pacienti vraceli a nehledali další péči někde jinde.
Po antibiotikách, která zřejmě dceři vymýtila vše živé ale nastal opačný problém. Křeče při čurání a kakání doprovázené třeba dvouhodinovým řevem. Tento problém se zklidnil pouze po dalším léku, který nám předepsali. Vzhledem k tomu, že nám dcera přišla pořád dehydratovaná a nechtěla jíst ani pít, rozhodli jsme se znovu vyhledat lékaře. Tentokrát tchýně zavelela, že se vydáme do státní nemocnice.
Dostat se do státní nemocnice není jen tak
Tíseň na mě padla již u vchodu. Na recepci totiž seděla poměrně rázná a celkem nepříjemná paní, která regulovala, kdo smí vstoupit do prostor nemocnice. Když tchýně zmínila, že přicházíme se střevní infekcí, odbyla ji, že v nemocnici se řeší závažné problémy jako rakovina a že se máme obrátit jinam. Tchýně se ale odkázala na známého doktora a vysvětlila, že jsme v Mexiku na návštěvě a žádného doktora tam nemáme. Paní tedy rozhodla, že dovnitř smíme.
Nemocnice má ale pravidlo, že s dítětem smí dovnitř jen jeden člověk. Zbytek rodiny musí čekat u vchodu ve vedlejší ulici. Tím se mi objasnily fronty před mexickými nemocnicemi. Nejedná se tedy o čekající pacienty, ale jejich příbuzné. V nemocnici prý došlo k případům odcizení miminek, proto u vchodu dostane každý kartičku s číslem, bez které vás údajně nepustí ven.
Bez kartičky nikdo nesmí ven
Moc mi to tedy nedávalo smysl, protože kartička není vydána na jméno konkrétního dítěte, každopádně jsem si ji tedy pečlivě uschovala (hlavně, když paní vyhrožovala, že bez ní se opravdu z nemocnice nedostanu).
Dovnitř jsem vcházela s jistou úzkostí, protože jsme předpokládala, že na podobné paní narazím uvnitř ještě několikrát a nedovedla si představit, jak bez tchýně takové situace zvládnu. Řekla jsem tedy, že to zkusím a pokud budu čekat moc dlouho, vyrazíme ještě znovu do nemocnice soukromé.
Uvnitř to zas tak hrozné nebylo. Předpokládala jsem dlouhé čekání, ale asi po pěti minutách hned vyšel doktor. Nemocnice a vybavení působilo tedy zbědovaněji než nezrekonstruované socialistické nemocnice u nás. Například na vyšetřovacích lehátkách byl kus balicího papíru, který rozhodně neměnili po každém pacientovi. Na záchodech byl ale toaletní papír, mýdlo i ručníky, což tedy v Česku není vždy úplně standardem.
Přístup doktorů se mi ale líbil více než v soukromé nemocnici (hlásili, co budou dceři dělat, abych jí to mohla říct, nenutili ji a spíše čekali). Jistou roli možná také hrálo, že jsem cizinka. Druhý doktor se mě zvědavě zeptal, proč v této nemocnici jsme (když jsme předtím evidentně měli na soukromou). Odpověď, že tchýně se domnívá, že dceru zde vyšetří lépe ho evidentně potěšila.
Za vyšetření jsem tentokrát dala 120 pesos. Doktoři konstatovali, že křeče mohou být vleklé a že kromě zavodňování a probiotik pro dceru moc dělat nemůžeme. Poté nás nechali v jedné z ordinací čekat asi hodinu, s tím že dcera měla pít rehydratační roztok. Té se mezitím ulevilo a čekání jí přestalo bavit, takže situace už začala být poměrně nezvladatelná.
Nakonec doktor usoudil, že už s námi nic neudělá, vydal nám zprávu a pustil nás. Trochu jsem bojovala s nalezením onoho východu, kde čekají příbuzní, ale nakonec jsme nemocnici úspěšně opustily.
Pravidlo, že do nemocnice může s dítětem jen jeden dospělý, mi přijde trochu otravné, protože s malým dítětem se vám přeci jen hodí každá ruka navíc. Ale člověk je asi rád, že ho ve státní nemocnici ošetří.
Potřebuji další dovolenou
Další dny jsme strávili v Mexico City a pak podnikli alespoň mini verzi našeho výletu, což byla ale trochu slabá útěcha.
Osobně jsem ještě z málokteré dovolené byla tak frustrovaná. Jedinou “výhodou” je, že jsme vlastně neutratili moc peněz, protože jsme toho moc nepodnikli. Díky kompenzaci za zpoždění při cestě tam se nám v podstatě vrátila i cena letenky. No, ale upřímně bych preferovala si výlet užít a peníze utratit
Po pár týdnech doma se konečně povedlo překonat jetlag i zbytek problémů se zažíváním. Já se ale cítím, že bych potřebovala další dovolenou…
Žádný komentář