Komiks francouzské kreslířky Emmy (česká verze zde) ve mě vyvolal zamyšlení nad tématem, na které narážím v podstatě každý den a podle všeho i většina mých kamarádek, které mají malé děti. Nevyhnu se zobecňování. Samozřejmě platí, že jaké si to kdo udělá, takové to má. Nicméně podle výzkumu Sociologického ústavu AV ČR píši o situaci v průměrné české domácnosti. Zatímco muži tráví více času v práci, ženám zabírá více času práce neplacená než placená. Ženy v Česku obstarávají dvě třetiny domácích prací. I když muži souhlasí, že by v tomto ohledu měla být mezi partnery rovnost, odpracují pouze třetinu.
Je snadné sklouznout k tomu, že myslíte na úplně všechno
Psychickou zátěž, kterou popisuje autorka, tedy, že my ženy máme v hlavě všechny věci, které je třeba udělat, a do toho se nám tam vrší další, dobře znám. Věřím tomu, že je částečně dána nastavením systému. Prakticky a hlavně ekonomicky pro většinu rodin dává smysl, aby doma zůstala žena. Tím, že je doma, logicky se věnuje více domácím pracím. Protože tráví doma více času, má tak také větší přehled o tom, co je třeba udělat. Mě třeba osobně také zatěžuje pohled na nepořádek a na věci, které je třeba udělat. Odsud je pak snadné sklouznout k tomu být projektovým manažerem, který na projektu zároveň pracuje, což se prostě nedá zvládnout.
Autorka ukazuje, jak je výchovou postupně přisuzováno chlapcům místo v reálném světě (muži odchází do práce zachraňovat svět) a dívkám v domácnosti. Kdo ale děti tomuto modelu učí? Domnívám se, že především my samy. Byť se cítím kolikrát identicky, jak je znázorněno v komiksu, nutí mě to trochu k zamyšlení, jestli si za situaci vlastně nemohou samy ženy.
Jak z toho ven?
Je nutně špatně, že muži dokáží relaxovat, aniž by se zatěžovali horou nádobí, nutností zaplatit pojistku či vytřídit dětské oblečení? Nebo jsou na tom prostě dobře s duševní hygienou? Jistě, mnoho mužů žije v bublině, kdy nemá představu ohledně všeho, co je třeba zařídit v péči o děti a domácnost. Pokud se ale nedostanou do situace, kdy budou muset problémy sami řešit, nikdy si stav neuvědomí. Dítě se taky nenaučí být zodpovědné, pokud řešíme vše za něj.
Další skutečností je to, že to co je na našem to-do-listu, nemusí být pro muže nutně priorita. Prostě to nepovažují za důležité, nepořádek jim nevadí, některé věci mohou počkat, nemusí být udělány vůbec, případně, až se o ně bude zakopávat. Autorka komiksu tvrdí, že pokud na ně rezignujeme, bude trpět celá rodina. A málokdo je asi ochotný nechat to dojít až k tomuto scénáři.
Boj o svobodu
Sama cítím jistou nespravedlnost a nevyváženost a hodnotím to podobně i na nijak extra reprezentativním vzorku mých kamarádek. Pokud jste v roli toho, kdo je doma s dítětem, těžko se ubráníte pocitu, že jste tím méně svobodnějším. Aspoň já to tak mám. Mám na mysli to to, že během dne si těžko odskočíte někam na oběd, stavíte se na jedno cestou z práce či zajdete do svého oblíbeného obchodu. Od dítěte se totiž jen tak neplánovaně utéct nedá.
A závěr? S komiksem souzním a vypadá to, že ti, co to mají jinak jsou statisticky pouze výjimkou. Budiž jim to přáno. My ostatní si za to můžeme samy. Buď se vše pokusíme přerozdělit nebo si vše necháme spadnout na hlavu a pak se vše možná přerozdělí samo. A nebo ne, protože stereotypy jsou prostě silnější. Tím, že se situací nic neděláme, je ale předáváme na další generaci. Tak udělejte první krok a dejte si kafe, i když si cestu ke kávovaru budete mezi nepořádkem muset odhrnout bagrem.
Obrázek převzat z webu https://english.emmaclit.com.
Žádný komentář