Ať chcete nebo ne, s těhotenstvím se vystavujete změně identity. Začíná to nejrůznějšími osloveními “maminko” a “mamino”. Tak za prvé, v těhotenství jsem se jako matka necítila vůbec si tak nepřipadala. A za druhé, těhotenství snad ze ženy nedělá méněcennou osobu beze jména, která má být nyní již identifikována pouze podle své nové role. Chápu, že osoby, které takovýchto oslovení používají, se snaží vyjádřit, že sdílí radost z nadcházející události narození dítěte. Nicméně si dost dobře nedovedu představit, že by například zdravotníci v anglicky mluvících zemí přestali ženu po jejím otěhotnění oslovovat jejím jménem a vyměnili ho za oslovení “mommy”.
Taková familiárnost je u nás nicméně běžná. Zatímco mezi kamarády a známými s vervou vyjádřím svoji nevoli s podobnými osloveními, u cizích lidí je to obtížnější, vzhledem k tomu, že nechci pokazit přátelský tón konverzace, který se tímto oslovení většinou snaží nastolit. Se zatnutými zuby to tedy vydržím u doktora i například v prodejně s těhotenským prádlem. Nicméně, když si zkoušíte podprsenky, které stojí litr za kus, možná by to bylo adekvátnější bez uší tahajících oslovení “mamino”, že?
I těhotná má mozek
Podobně mi přijde, že okolí na těhotné ženy nahlíží i s určitým despektem jako by ztratily všechny charakteristiky a profesní kvalifikace a už byly identifikovány jen svým fyziologickým stavem. Když se nad tím zamyslím, sama jsem v minulosti takto uvažovala a na matky ve svém okolí pohlížela s určitou nedůvěrou. Jako jasně, určitě chci mít jednou děti, říkala jsem si. V momentu, kdy jednou získalo konkrétní, resp. odhadnuté datum, začala jsem cítit, že nová identita úplně není sranda a v duchu se všem ostatním matkám omlouvala.
Jedno z prvních setkání s realitou bylo, když jsem novým kolegyním předával projekt, jehož realizace připadala někdy kolem termínu porodu. Zatímco porod jsem někdy ve třetím měsíci těhotenství brala jako něco naprosto vzdáleného, co jsem si vlastně ani zatím nijak nepředstavovala, od kolegyň už padaly poznámky typu “abychom ti nemusely volat do porodnice.” “Haló,” chtělo se mi křičet. “Já jsem přeci pořád já a předávám vám práci, o které vím víc než vy!” Nicméně cítila jsem, že už ztrácím půdu pod nohama.
Těhotné i matky jsou pořád ženy a lidi a zachovávají si svůj vkus, zájmy, názory, znalosti i odbornost. Jednejte tak prosím s nimi. Protože i na vás jednou dojde, muhehe!
Jee, citim to tak moc podobne, no asi nas bude vic. Osloveni mamino odmitam i od znamych, lepsi jim to rict hned, nez to pak porad poslouchat:-). Zrovna jsem si tenhle tyden rikala, ze nejak ztracim svoji identitu, je cas se vratit aspon trochu do prace. Ty maminkovsky kolektivy me moc nenaplnuji, ale treba jen nechodim do tech spravnych. Tesim se na dalsi prispevek.