Včera to na mě nějak dolehlo. Najednou jsem si připadala strašně sama. Je kolem poledne, jsem ještě v pyžamu, zuby nevyčištěné, vlasy neučesané, skáču kolem dítěte a jeho jídla, do toho vybaluju věci z víkendu, peru a suším dětské oblečení, když si uvědomím, že mám vlastně taky hrozný hlad. Ne, že bych k tomu převlečení nesměřovala, ale prvním opravdovým impulsem je až poblité rameno. I tak to není záležitost na několik minut jako běžně (za předpokladu, že bych si dovolila ten luxus výběru outfitu). Vzhledem k tomu, že do toho řeším další kňourání a dalších x věcí, proces se protáhne přes několik fází (spodní prádlo, pak ani nahá ani oblečená a konečně hurá, legíny i triko na sobě).
Po obědě (asi ve tři) sestávajícím se z nakrájené zapečené zeleniny vyrážím ven. Náladu si rozhodnu zvednout Club-Mate od Vietnamce. Tento běžný artikl karlínských a letenských večerek u nás v Libni najdete jen v jedné. Když pokladní na otázku o otvírák odpoví negativně, highligt odpoledne se pomalu rozplývá a stává nedosažitelným. Situaci naštěstí zachrání chlápek, který si přišel pro petláhev piva (holt Libeň) a který mi láhev ochotně otevře zapalovačem.
Cestou z procházky zahlídnu mateřské centrum. Nevím jestli to, či matky tlachající na dětském hřišti, ve mě najednou vyvolají panickou hrůzu ze styku s dalšími matkami, což podpoří fotky s miminkem od kamarádky, které zkouknu v mobilu. Najednou si připadám fakt izolovaně. Tyhle myšlenky rozptýlí až úvaha, že mám v kalendáři každý den až do konce týdne něco naplánováno (s nematkami). Chvilku potom, co dorazím domů, se ozvou klíče v zámku. Hurá, muž je doma! A další den pryč.
Smí se litovat rozhodnutí mít děti?
Je v pořádku litovat rozhodnutí stát se matkou? Tomu se věnuje článek, který na mě v neděli vyskočil ke dni matek. Je to vůbec dovoleno? No, myšlenky vám (zatím) nikdo zakázat nemůže. Proto je tu taky Mama drama. Tak prosím neodsuzovat. Než se do toho pustíte, tak já toho prosím nelituju. Pokud vás to aspoň někdy napadlo, rozhodně to nevypovídá o vaší bezcitnosti a sobeckosti. Jen se jedná o tabuizované a popírané téma. Taky to nemá nic do činění s tím, jestli milujete svoje dítě. Jen většina matek a otců, kteří se k tématu odváží vyjádřit, přiznává, že je to celé nějak náročnější, než si představovali.
Pokud hledáte podporu podobně smýšlejících rodičů nebo nechápete, co proboha může někoho přivést na takové myšlenky, mrkněte třeba do této skupiny na Facebooku.
Žádný komentář