Poslední dny trochu bojuju s vnitřní pohodou. Když jsem v pohodě, všechno nějak plyne a je všechno snadný. Když je v pohodě matka, můžou být v pohodě prý i ostatní. A naopak. Jenže jak na to? Ještě před rokem vypadala moje pohoda celkem jinak. Teď už vím, že byla v podstatě neomezená. Respektive jsem sama rozhodovala o tom, kdy budu dělat většinu činností. Potřebovala jsem čůrat? Prostě jsem si došla. Chtěla jsem si dát kafe, uvařila jsem si ho. Chtěla jsem jít do kina, prostě jsem se domluvila.
Teď je všechno mnohem komplikovanější. Čas pro sebe se smrsknul na půlhodinu až hodinu před spaním. Ale to stejně mrtvě koukám do počítače. Mrzí mě, že dny tak nějak protečou a já nemám čas na nic svého. Samozřejmě, že za den stihnu milión úkonů. Ale o málokterém z nich mám pocit, že to je něco, co jsem udělala pro sebe.
Spasí mě hlídačka?
Chci to ale změnit. Řešením má být paní na hlídání, která dorazí zítra. Poprvé jsem ji viděla minulý týden, když se přišla představit k nám domů spolu s paní, která hlídačky koordinuje. Mimochodem mám trochu problém se slovem hlídačka. Další z toho mateřskýho slovníku, u nichž pochybuju o jejich etymologii a bráním se je používat.
Každopádně to má být moje spása. Pár hodin týdně jen pro mě a čas na co chci bez složité logistiky. Třeba na blog. Pak snad budu mít pocit, že dny neplynou aniž bych stihla cokoliv co chci. Obnovím si tím vnitřní pohodu? Dám vědět, jak se daří. Pokud přibydou příspěvky na blogu ve větší frekvenci, znamená to, že ano!
Žádný komentář